Literární soutěž 2016
Knihovna Ratíškovice vyhlásila poprvé literární soutěž v roce 2012, téma jsme zvolili „Moje babička, moja stařenka“, bylo napsáno mnoho pěkných prací. A tenkrát padlo rozhodnutí, že budeme vyhlašovat literární soutěž pravidelně každé dva roky. Další námět se nabízel, tedy „Můj dědeček, můj stařeček“. V letošním roce jsme navrhli, aby hrdinou příběhů byl kamarád z říše zvířat. Děti napsaly 33 příspěvků, dospělí bohužel jen dva. Hodnotící komise v čele s naší spisovatelkou Naďou Horákovou ocenila pět nejlepších dětských prací, na slavnostním zakončení školního roku byly dětem rozdány knižní odměny. Oběma dospělým děkuji za účast v soutěži touto cestou.
První místo - Alžběta Mokrá - 5. B
Další ocenění bez určení pořadí – Markéta Ingrová – 9. A, Kristýna Macková - 5. B, Barbora Michenková + Daniela Uherková (společná báseň) – 8. A, Daniela Uherková – 8 .B
Dospělí – Markéta Šimečková a Vojta Koten
Příspěvky od jmenovaných autorů si můžete přečíst zde:
Můj kamarád z říše zvířat
(Alžběta Mokrá V. B)
8. 8. 2008 si domů přinesl stařeček roztomilé štěňátko. Byla to jen malá flekatá kulička. Podle toho jsme ho pojmenovali Punťa. Jakmile se naučil chodit, měl potřebu něco kousat. Rozkousal stařečkovi papuče a Amálce plyšovou hračku. Zanedlouho se snažil kousat všechno, na co přišel. Zkoušel to i s kamenem, ale klacík byl nakonec na kousání nejlepší.
Stařeček Punťu sem tam pouštěl ven na ulici, aby se proběhl. Punťa vždycky mířil někam směrem na Zelničky. Když se pak vrátil, tak se ho stařeček zeptal, kde byl, co tam dělal a odpověď byla vždycky šťastným zavrčením a ňafnutím. Když už byl tedy Punťa venku, kdo ví, co všechno tam rozbil, roztrhal a natropil za škody! Občas proto stařeček za to zaplatil pokutu policii, protože byl líný jít do obchodu, koupit vodítko a jít s Punťou na procházku, jako každý jiný člověk, co má psa.
My doma máme kočku Mínu. Punťa jí nic neudělá. Jen má stále náladu si s ní hrát. Ale Mína tu náladu má jen tehdy, když si s ní někdo hraje s provázkem nebo kuličkou. A to zrovna Punťa neumí. On by si nejspíš hrál nejraději na honěnou. Někdy se mu to podaří, Mínu prožene tak, že ta podrápe stromky a Punťa rozryje záhonky. Občas, když tu hoňku podstoupí, má nakonec podrápaný čumák a Mína se na něj vítězně šklebí z větve stromu.
Punťovo nejoblíbenější místo je sklep. Vlastně kopeček navršený nad podzemním sklípkem. Má z něj dobrý výhled na celou zahradu i dům. Dokonce i na sousedy dává pozor. Večer se sousedovými psy společně velmi nahlas vyjí. Vůbec se u toho koncertu nedá spát. Naštěstí to netrvá dlouho a koncert po nějaké době skončí.
Jednoho dne jsme našli stařečka mrtvého. Dlouho jsme kvůli tomu byli smutní. Punťu to trápilo nejvíce. Skoro se zdálo, že tu noc bez stařečka nepřežije! Celou noc vyl a hledal svého páníčka, kde se dalo. Dokonce našel díru v plotě a utekl na ulici. Prostě se s tím nemohl smířit. Celé tři noci utíkal. Díru taťka zadělal, aby z toho zase nebyla další pokuta. Punťu jsme nechali, aby zůstal tam, kde byl zvyklý. Stařeček ho nechával někdy spát u sebe v posteli, aby mu bylo teplo. Teď je Punťa náš. Spí na starém gauči ve stařečkově domě.
Tím, že začalo jaro, tak mamka vyčistila záhonky a zasadila tam kytičky. Punťu jsme museli zavřít na zahrádku ke stařečkovi. Mamce by polétal záhonky a všude by nechal psí bobky. Koupili jsme mu vodítko, ale neumí na něm chodit, jako správný pes, pořád tahá. Je to „létací“ pes. Možná by byl ideální na kolo. Z povelů zatím umí „sedni“, „zůstaň“, a trochu i „k noze“. Jinak nic moc. Snažím se ho něco naučit, ale s tím už se mělo něco dělat tehdy, když byl ještě malý. Teď už to asi nepůjde. Proto, že stařeček umřel, je Punťa hodně sám. Takže si ho občas pustíme do garáže našeho domu a mluvíme na něj. Z garáže už momentálně může i na chodbu. I když je někdo z nás doma sám, tak Punťu na chodbu pustí. Je tu s námi a je mu tu dobře.
Punťa je jediný pes z Ratíškovic, který má vlastní dům. Ten stařečkův bývalý dům má celý jen pro sebe.
Můj kamarád z říše zvířat
(Kristýna Macková, 5. B)
Je poledne, jakmile jsem dojedla oběd, hned jsem si šla zajezdit na nové koloběžce. Když jsem tak jezdila, uviděla jsem moji sestru Viky, jak jede od kamarádky na kole domů. Už jsem chtěla jet taky domů, když v tom jsem uviděla na silnici kosí ptáče. Z dálky jsem se na něj dívala a zpozorovala jsem, že na něj v keři číhá černý kocour. Rychle jsem tam jela a zahnala toho kocoura. Chvíli jsem hledala, kde by mohlo mít ptáče hnízdo, ale v tom začalo pršet. Nezbylo mi jiného, než si to ubohé ptáče vzít domů. Vzala jsem ho do dlaně a chtěla ho odnést domů, ale mělo to jeden háček. Moje mamka má alergii na peří. Doma nechce mít tedy žádné zvíře. Co teď?
Najednou jsem nevěděla, co mám dělat, protože kdybych ho tam nechala, tak zemře. Vzala jsem ho tedy domů a tajně si ho odnesla nahoru do svého pokoje. Chvíli jsem se na něj dívala a pak jsem začala luštit v encyklopedii, jestli je to holka, nebo kluk. Nakonec to byla holka a dala jsem jí jméno Marinet. Zkoušela jsem, jestli umí létat, ale moc jí to nejde. Spíše jen tak poletuje. A když jsem ji tak zkoumala, najednou se otevřely dveře a vyšla z nich Viky. Vykulila oči a hned se mě ptala, kde jsem ji našla, proč jsem si ji vzala domů atd. Pořádně jsem jí ani nestačila odpovědět a už se ptala na další a další otázky. Tak jsem jí řekla, že se to nesmí za žádnou cenu dozvědět mamka, protože by ji z toho trefilo. Podívala jsem se z okna a venku už byla tma. Vytvořila jsem Marinet hnízdo ze sena od mých morčat. Strčila jsem do bedýnky hnízdo i s Marinet a šla jsem spát. Ráno mě vzbudila dost naštvaná mamka. Hned, když jsem rozevřela oči, na mne mamka vykřikla: „Kde jsi vzala toho ptáka?“. A hned potom si kýchla. Musela jsem jí to celé říct, protože mi nic jiného nezbývalo. Divila jsem se, protože mi dovolila ji mít pod pergolou. Když odešla, tak jsem se taky divila tomu, proč mě to nenapadlo dřív. Jak jsem ji odnesla pod pergolu, najednou Marinet vyletěla dost vysoko. Chtěla jsem jí zatleskat, ale vzpomněla jsem si, že tleskání se bojí, tak jsem ji jen pochválila. Marinet se mě už konečně nebála.
Najednou jsem si vzpomněla, že celou dobu Marinet nic nejedla. Rychle jsem chytla mouchu, která si právě sedla na stůl. Podala jsem ji Marinet a ona ji v mžiku snědla. Mamka na mne zavolala, že jede do Hodonína, a za chvíli se vrátí. Rychle jsem ji zastavila před dveřmi. A řekla jsem jí, jestli by nekoupila zrno pro Marinet. Ona mi řekla, že jí mám dát zrno, co jsme dávali v zimě do krmítka. To byl dobrý nápad a hned jsem to udělala. Když jsem jí sypala to zrno, hned mi ho už zobala ze sáčku. Když dojedla, rozletěla se na nejbližší strom a zpátky ke mně. Byla jsem ráda, že Marinet mám a hrávala jsem si s ní dál.
ZOO
(Barbora Michenková, Daniela Uherková)
V zoo mají snad každé zvíře,
koukaj na nás přes ty mříže.
Sloni, zebry, pávi, hadi,
všichni je tu mají rádi.
Sloni chodí dupy, dup,
mají totiž zdravý chrup.
Chobot maj až do Afriky,
umí s ním i různé triky.
Kobra na nás útočí,
stříkne ti jed do očí.
I když v kleci lev je pozor dej,
prsty k němu nestrkej.
Pyšný páv si jen tak kráčí,
uzobne si čeho ráčí.
Krokodýl je velmi dravý,
dejte pozor na své zdraví.
Tygři vrčí vrn, vrn, vrn,
mají totiž v zadku trn.
Mají ho až pod kůží,
sedli si tam do růží.
Pštros je vždycky na blízku,
strká hlavu do písku.
V oddělení dravých ptáků,
dejte ruce od zobáků.
Opice tam vřískají,
do hlavy se třískají.
Pomeranče po nás hážou,
po lanech si jen tak skáčou.
Hmyz je taky zajímavý,
mravenci si spolu hrají.
Mravenečník s radostí,
vysává je po hrstích.
V zoo se na nás všichni smějí,
Popřejem jim ať se mějí
Dnes už tady končíme,
se všemi se loučíme.
KAMARÁD Z ŘÍŠE ZVÍŘAT
(DanielaUherková)
Tento příběh není můj, ale je o mé tetě a jejím psovi Nele, Nela však vždy nebyla její to bych však měla říct od začátku.
Má teta Irena je myslivec a jako každý myslivec si dělá pravidelné obchůzky po stejných trasách. Jednou v zimě když šla, jako obvykle přikrmovat zvěř zaslechla cosi zvláštního. Šla za zvukem a pak to uviděla pejska, ale nebyl to hezký pohled, na smrt vyděšený pes, řetězem ke stromu přivázaný, v tuhé zimě bez jídla a vody bůh ví jak dlouho. Tetě se ubohého baseta zželelo a vzala jej domů, i když už jednoho psa měla.
Když i se psem přijela domů její manžel zjistil, že je to fena a že čeká štěňátka, nikdo však nedával velkou šanci fence a už vůbec ne štěňatům. Po pár dnech vrhla osm štěňátek pět jich bylo mrtvých a dvě brzy též zahynula. Z osmi štěňat přežilo jedno, jedno jediné štěňátko navzdory podvýživě matky a nepříznivému počasí to zvládlo. Však nebylo jediné, kdo navzdory očekávání přežil, jeho matka se také pomalu začala uzdravovat.
Po pár dnech jsem se přišla podívat na štěňátko a na fenku. Zeptala jsem se jak se jmenuje. Tetu tahle otázka ani nenapadla, protože se nepočítalo s tím že přežije ani s tím že by u nich mohla zůstat přece už měli svého Jezevčíka Pepu. Oba psíky chtěli darovat, ale štěně bylo moc malé a pes stále ve špatném stavu. Tak že přece jen na ni nějak volat museli, tak jsme vybírali jména mě se nejvíce líbilo jméno Nela teta i strýc jej schválili. Přece jen s nimi musela ještě alespoň čtyři měsíce zůstat kvůli štěňátku i kvůli uzdravení.
Po čase se Nela začala zotavovat, byla čím dál silnější a teta ji začínala brávat na krátké procházky do lesa. Ošklivé rány začali úplně mizet a pomalounku zarůstat srstí. Teta měla ve zvyku jezdit do lesa i s Pepou a tak začala výjimečně brávat i Nelu. Po chvíli se z výjimky stal zvyk a Nele v autě vždy zbylo nějaké to místečko.
Byla už úplně zdravá a i přesto že nikdo nechtěl, museli ji darovat. Ale přece jen jsem tetu přemluvila, aby si ji nechali ještě alespoň na měsíc. Všichni se Nelu pořád vice a více oblibovali a z měsíce se stali dva a potom tři. Nelu už nechtěl nakonec darovat nikdo. A tak si ji nechali.
Teď je z Nely úplně zdraví, skvělí a dobře vycvičený lovecký pes a pravidelně s ní chodí do lesa a občas i na hony. S Pepou vychází dobře, no ještě aby ne vždyť mají společnou boudu. Pokud se ptáte co je s Neliným štěňátkem, teď už vlastně je to pořádně veliký pes. Tak ten našel nové majitele hned o dům vedle. Dali mu jméno Ferda a každé ráno ho vídám jak s ním jdou na procházku. Zkrátka oba se mají skvěle i přes to co zažili.
Tímto příběhem jsem chtěla poukázat nato jak snadno dokážou někteří lidé zavrhnout, a jíní dokážou tak snadno přijmout.
Markéta Šimečková
„Můj kamarád z říše zvířat“
Když se narodil, byl jako černé, šišaté, kňourající klubíčko. Vešel se do dvou dlaní a zprvu jen očichával svět. Jako jediný z devíti štěňátek měl malou bílou náprsenku, spíš něco jako bílý plamínek. A nejen ten plamínek osvítil všechny společné dny. Jaro toho roku právě začínalo, a jak nabíralo na síle, poznával svět.
Dali jsme mu jméno Barry, narostl nám do krásného, statného psa, který dělal čest svému rodu labradorských retrívrů. Rostl tak rychle, že si na své tělo ani nestačil zvykat. Huňaté tělo na vysokých žirafích nožičkách, v zatáčkách při běhu jen těžko kočíroval a většinou to skončilo pořádným kotrmelcem.
Ráda vzpomínám na víkend v Sulovských skalách. Z té volnosti byl v sedmém nebi. Tulácký život by mu zřejmě vyhovoval. Ne nadarmo se říká: „Jaký pán, takový pes.“. Když pak přišla noc, a my jsme ulehli do stanu, smyčku od vodítka jsme zahákli o nosnou tyčku stanu v bláhové naději, že tak nám Barry v noci neuteče. Ležet jenom u stanu mu však nestačilo. Vědomí blízkosti lidského těla z něj udělalo chlupatého vetřelce nocujícího napůl ve stanu a objímajícího šťastného krajního spáče. Konečně jsme usnuli, když najednou: “Haf, haf! Škrrrrk a práásk!“ V úleku probuzení jsme hned pochopili, co se stalo, než se nám ale podařilo vymotat se ze spacáku a pak ještě ze stanu, bylo pozdě. Pes se řítil skalnatou pěšinou dolů do údolí. Pochopitelně se spodním dílem kovové tyčky zapleteným do vodítka. A věřte, o nočním klidu se nedalo mluvit. Bylo zbytečné cokoliv podnikat. Rachot tyčky a divoké štěkání postupně doznívalo hluboko na dně údolí. Věděli jsme, že dřív nebo později se vrátí, ale jestli přinese i „vypůjčenou“ tyčku, to bylo ve hvězdách…. Nakonec všechno dobře dopadlo, Barry se vrátil a stan nám slouží dodnes.
Je toho moc, co jsme všechno spolu prožili. Bylo by to na dlouhý příběh, bylo by toho na knihu. Bohužel, všechno má svůj konec. Svět už je takový a my s tím nic nezmůžeme.
A na co nezapomenu?
Na to, jak on se díval
těma svýma
krásnýma,
upřímnýma,
smutnýma,
mandlovýma očima…